Předávání majetku: Jak se vyznat v základních termínech

Problematika předávání majetku může vypadat po laika na první pohled velmi složitě, protože je plná termínů a právních pojmů. Pokud se však zorientujete v základním názvosloví, zjistíte, že není třeba se tohoto tématu obávat.

Téma předávání majetku mezi movitými stále více rezonuje a mnoho majitelů firem již udělalo nebo právě dělá v této oblasti první krok. „Pro ty, kteří tento první ještě neučinili, ale o předávání majetku už přemýšlejí, jsme připravili slovníček těch nejdůležitějších pojmů, aby mohli jít na schůzku s právníkem či odborníkem Family Office již s určitou představou,“ říká Helena Svárovská, ředitelka J&T Family Office.

Single Family Office (SOF)

Poskytuje poradenství a správu majetku pouze jedné rodině. Nabízí široké spektrum služeb od správy a ochrany rodinného majetku po zachování rodinných hodnot a řízení životního stylu. V rámci SOF lze využít služby pro správu financí či investic, správu či dohled nad rodinným podnikem, administraci/založení SPV společností, lifestyle management či filantropii.    

Multi Family Office (MOF)

Spravuje majetek více rodinám. Podle typu strategie managementu rodinných investic se rozdělují Multi Family Office na dvě kategorie: na ty, které investují, a na ty, jež monitorují.

Investující rodinné kanceláře se společně s rodinnými příslušníky podílejí na tvorbě konkrétní investiční strategie. Odpovědnost za průběh a funkčnost strategie přebírá Family Office.

Monitorující Multi Family Office neprovádí a nezodpovídá za investiční strategii. Po dohodě s rodinou o případném postupu alokace jejich aktiv rodinná kancelář pověří kompetentní orgány, jako jsou soukromé banky, správci fondu a aktiv, aby odpovídajícím způsobem investovaly. Family Office pak dohlíží na správný průběh investic.

Property a Facility management

Property management se zaměřuje na administrativní a ekonomickou správu budov a obchodní stránku, která spadá do správy majetku, zatímco Facility management se zabývá řízením podpůrných činností správy. Díky těmto službám lze pro klientovy nemovitosti (ať se jedná o dům, byt, kancelář, halu, či továrnu) najít to správné uplatnění a zajistit jejich hladký provoz ve formě pronájmu, správy či údržby.

„J&T Family Office tyto služby klientům nabízí, opírá se přitom mj. o dlouholeté zkušenosti z realitních projektů skupiny J&T,“ uvádí XY.

Dědictví (formy pořízení pro případ smrti):

Závěť

Závěť (též poslední vůle, poslední pořízení nebo testament, zastarale kšaft) je odvolatelný jednostranný projev vůle, ve kterém budoucí zůstavitel pro případ své smrti ustanoví jednu nebo více osob za své dědice, tedy určí osobu nebo osoby, na které mají okamžikem jeho smrti přejít jeho práva a závazky. Zůstavitel může odkázat jedné či více osobám celou pozůstalost nebo podíl na ní, případně i odkaz. Závět lze sepsat vlastnoručně nebo ve formě notářského zápisu.

Zůstavitel může závět kdykoliv odvolat, případně sepsat novou závět, která ruší závět předcházející. Závětí může zůstavitel změnit zákonnou posloupnost dědiců, kteří by jinak dědili v případě, kdy by závět nesepsal. Lze také určit, komu jaký konkrétní majetek připadne.

Při pořizování závětí je třeba být si vědom práv nepominutelných dědiců. Těmi jsou děti zůstavitele, a nedědí-li, pak jsou jimi jejich potomci.

Dědická smlouva

Dědická smlouva je na rozdíl od závěti či dovětku dvoustranným právním jednáním. Dědickou smlouvou povolává zůstavitel druhou smluvní stranu nebo třetí osobu za dědice nebo odkazovníka a druhá strana to přijímá. Dědická smlouva může být uzavřena kdykoli za života zůstavitele, avšak musí být uzavřena ve formě veřejné listiny – notářského zápisu. Má přednost před závětí.

Dědickou smlouvou nelze pořídit o celé pozůstalosti. Čtvrtina pozůstalosti musí zůstat volná, aby o ní zůstavitel mohl pořídit podle své zvlášť projevené vůle. Chce-li zůstavitel zanechat smluvnímu dědici i tuto čtvrtinu, může tak učinit závětí.

Zůstavitel je také oprávněn nařídit, aby dědictví přešlo po smrti jeho dědice nebo v určitých jiných případech na svěřenského nástupce jako následného dědice. U svěřenského nástupnictví zůstavitelem povolaný dědic pozůstalost skutečně nabývá, je však v rozsahu této pozůstalosti omezen při pořizování pro případ své smrti nebo jiné právní skutečnosti (např. ukončení studia) tím, že tuto pozůstalost následně nabývá svěřenský nástupce. Zůstavitel tak může např. zajistit uchování konkrétního majetku v rodině po jistou dobu.

Dědickou smlouvu lze zrušit opět jen dvoustranným právním jednáním smluvních stran, a to buď zrušením bez dalšího, nebo sepsáním nové dědické smlouvy. Vždy se tak však musí stát formou veřejné listiny – notářského zápisu.

Odkaz

Odkaz sám o sobě není dědickým titulem, jako je tomu třeba u dědické smlouvy nebo závěti. Jedná se o institut, kterým zůstavitel v pořízení pro případ smrti nařídí určité osobě, aby odkazovníkovi vydala předmět odkazu, přičemž odkazovníkem může být jen osoba způsobilá dědit.

Dovětek

Dovětkem se na rozdíl od závěti a dědické smlouvy neustanovuje dědic, ale činí se jiná opatření – zřizuje se odkaz, dědic či odkazovník se zatíží příkazem, omezí podmínkou apod. O způsobilosti zůstavitele pořídit dovětkem a jeho formách platí totéž, co u závěti. Dovětek může být pořízen buď současně se závětí, nebo samostatně.

Nepominutelný dědic

Za nepominutelné dědice (nebo dříve neopominutelný dědic), jak již bylo zmíněno výše u závěti, jsou dnes považováni jen potomci zůstavitele: děti zůstavitele, a nedědí-li, pak jsou jimi jejich potomci, přičemž se rozlišuje mezi potomky zletilými a nezletilými.

Význam institutu nepominutelných dědiců se uplatňuje v případě dědění ze závěti, jelikož právo nepominutelných dědiců v podstatě omezuje zůstavitelovu pořizovací svobodu.

V případě, že má zůstavitel jen nezletilého potomka, nemá možnost odkázat, byť majetek nepatrné hodnoty, komukoli jinému než tomuto potomkovi. Nyní je stanoveno, že nezletilému potomku zůstavitele se musí v případě dědění ze závěti dostat alespoň tolik, kolik činí jeho dědický podíl ze zákona.

V případě zletilých potomků nesmí být tito zkráceni více, než kolik činí polovina jejich dědického podílu ze zákona.

Dědické třídy

Dědici ze zákona, tedy zákonní dědici, jsou fyzické osoby, které se stanou dědici po zůstaviteli (ledaže by dědictví odmítli) na základě splnění podmínek stanovených objektivním právem (zejména pro svůj příbuzenský vztah k zůstaviteli), aniž by je zůstavitel jako své dědice výslovně ustanovil v jakémkoliv pořízení pro případ smrti.

Dědici ze zákona se zpravidla dělí (na rozdíl od závětních dědiců) do dědických skupin / tříd. Okruh dědiců ze zákona je dán právní úpravou účinnou v den smrti zůstavitele a podle zákona existuje šest dědických tříd:

• 1. dědická třída:          (manžel(ka) + děti (případně místo dětí jejich potomci) – dědí rovným dílem
• 2. dědická třída:          manžel(ka) + rodiče + případně osoby, které žily ve společné domácnosti alespoň jeden rok před smrtí zůstavitele či na něj byly odkázány výživou (tzv. spolužijící osoby) – polovinu dědí manžel(ka), druhou si rozdělí další zákonem určení dědicové v rámci třídy
• 3. dědická třída:          sourozenci či jejich děti + spolužijící osoby – dědí rovným dílem
• 4. dědická třída:          prarodiče – dědí rovným dílem
• 5. dědická třída:          prarodiče rodičů – dědí prarodiče otce jednu polovinu, druhou prarodiče matky (a dále dle dvojic)
• 6. dědická třída:          děti dětí sourozenců (vnoučata sourozenců) + děti prarodičů (event. děti těchto dětí) – dědí rovným dílem

zdroj: https://www.jtbank.cz/clanky/insight/j3iga06dje-predavani-majetku-jak-se-vyznat-v-zakladnich-terminech